Létání na křídlech přítomného okamžiku.
Člověk není Perpetuum mobile. Dřív jsem si myslela, že může být, ale celkem brzo mi došlo, že člověk sám o sobě nemůže donekonečna jen generovat energii na další a další aktivity…
Východiskem je podle mého názoru sdílení energie s ostatními. Tady a teď. Říkám tomu létání na křídlech přítomného okamžiku. Je to adrenalin, radost a vzrušení. Je to zábava. Je to učení a magie zárověň. Kouzlo lehkosti bytí v přítomnosti. Ráda se s vámi podělilím o svou zkušenost, kdy jsem se naučila nejen vysoko létat, ale i měkce přistát.
Moje neděle 3.7.2016
Kvůli zánětu podpažních uzlin jsem měla omezenou hybnost levé paže. Nic moc před festivalem, kde jsem měla naplánováno několik energických výstupů na jevišti a další aktivity.
Měla jsem tyto možnosti:
- Vykašlat se na bolest, vydržet to a dát na sílu celý festival podle původní domluvy.
- Vnímat a přijmout bolest, upravit si podmínky na festivalu a užít si to.
- Vykašlat se na festival, zůstat doma a hořekovat nad nepřízní osudu.
Hádejte, co jsem si vybrala :-)
Brzy ráno jsem s ženami vyrazila do Plzně na festival Miluj svůj život.
Měli jsme krapet zpoždění, a tak jsem ihned po zaparkování doběhla ještě v civilu na jeviště a zatančila ukázku z projektu Elements na Karolinin krásný zpěv. Pět a půl minuty plného soustředění na to, abych se zklidnila a nezmordovala se hned na začátek. Dařilo se to. V bdělosti mě udržovala bolest paže a neustále se z výstřihu vynořující podprsenka :-). Dotančili jsme. Bylo mi dobře a usmívala jsem se.
Bavilo mě zdravit se očima s účastníky festivalu. Vnímala jsem, že je to pro některé nezvyklé, ale ve výsledku milé.
Pak jsem měla mít vystoupení, které jsem pro jeho fyzickou náročnost vzhledem ke své indispozici zrušila. Místo něj jsem s těmi lidmi harmonizovala čakry pomoci meditace a pohybu. Trochu jsem se bála, že to pro ty lidi bude moc aktivity, když se chtěli původně jen dívat na představení, ale mile mě překvapilo, že pak za mnou chodili, chtěli kontakt a ptali se, kdy a kde zas budu učit.
Co jsem se naučila:
Nepodléhat výrazům některých lidí a nevyvozovat z toho nezájem nebo nesympatie.
Hned po skončení jsem běžela natáčet rozhovor. Bylo to přímé vysílání – žádné střihy, žádný nácvik, žádné úpravy. Uff. No tak jen dosednout a za 8 vteřin (tak akorát na jeden nádech a výdech) být v éteru.
Mozek panikařil a házel pochyby typu: Neupravila sis líčení – určitě vypadáš jako Merylin Manson, O čem jako budeš mluvit? Vždyť nemáš nic připraveného! Máš rozcuchané vlasy – rozhodně sis je měla vyžehlit! Proč sem pořád chodí nějací lidé? Vůbec se ti nepodaří se zkoncentrovat – je tu prostě moc vruchů…
Hlava by nejradši odletěla někam daleko, tak jsem ji nechala.
Tělo bylo v klidu. Bolest paže mě hodně zpřítomnila. Maximálně jsem vnímala moderátorku – nic dalšího nebylo potřeba. Všechno ostatní se dělo automatiky. Záznam najdete tady (čas 1:58:20-2:30:30).
Co jsem se naučila:
- Nechat bubáky mluvit a smát se jim :-).
- Být tady a teď, nebát se a dýchat.
Ihned po rozhovoru jsem běžela na trénink akrobatického vystoupení, které nás čekalo později. A hned po tom, převlíknout, rychlé si odskočit a hurá na dvouhodinový seminář o živlech. To už skoro začínala být krize.
Na seminář přišlo odhadem 40-50 lidí. Přes mikrofon jsem je informovala, co je bude čekat a prosila je, aby si sedli blíž ke mě. Vnitřně mě rozesmívalo, jak to zní, když mluvím na mikrofon. A jak se všichni začali s úsměvem přesouvat, tak mi došlo, že to bude fajn akce a uvolnila jsem se úplně. Po pár úvodních pohybech se už usmívali všichni. Byla to radost věnovat se živlům v takové skupině.
Co jsem se naučila:
- Najít si na každé situaci něco veselého.
- Upravit si podmínky, co to jen jde, abych se cítila, co nejpříjemněji.
Po semináři následovala ukázka z představení Elements. Choreografkou jsem naštěstí já sama, tak jsem si mohla dovolit úpravy, které mi umožnily znázornění živlů i bez velkého namáhání levé paže. Měla jsem úžasný pocit, když jsem si uvědomila, že ve chvílích, kdy normálně mívám plíce na cáry a pot ze mě teče proudem (cca v polovině 40 minutového sóla) jsem se tentokrát cítila příjemné, přítomně, nezpoceně a mohla jsem krásně volné dýchat. Jeden z diváků mi pak řekl, že ještě nikdy nevyrdžel tak dlouho nemrkat, jak se snažil zachytit každý okamžik vystoupení.
Co jsem se naučila:
Dělat věci tak, jak vyhovují mně. Ostatní pak budou mít stejně mnohem lepší pocit, než kdybych se trápila přepínala svoji síly.
No a pak hned po vystoupení ještě mnoho úsměvů od ucha k uchu, poděkování, odpovědi na dotazy, předání konktatů a pak úprk – skoro za běhu převlečení do akrobatického a hurá na scénu do dalšího živého vystoupení :-)
Byla to pecka. Zastavilo se kolem nás spoustu lidí a všichni pak nadšeně tleskali.
Po představení jsem se loučila s kamarádkou a pohledem jsem se přitom střetla s krásným mužem, co stál za ní. Když kamarádka odešla, tak jsme se s tím mužem na sebe znovu podívali a já automaticky natáhla ruku a řekla: “My se ještě neznáme, že? Já jsem Mirka.“ Tak jsme se dali do řeči a zjistila jsem, že je to jediný člověk, na jehož přednášku jsem opravdu moc chtěla jít, ale nestihla jsem to. Tak aspoň on přišel na můj workshop akrobacie ;-).
Co jsem se naučila:
Seznámit se dá ještě snadněji než by mě kdy předtím napadlo :-).
Pak byla krátká pauza na vydechnutí a vychutnání si nějakých zdravých mlsek a ovoce.
Po ní už mě čekal “jen” workshop meditační akrobacie. Už o pauze, jsem se dostala do turbulentní euforie. Asi z toho, že už mám většinu toho všeho za sebou a taky z toho, že když jsem se po chodbách na lidi usmívala, tak už mi úsměvem odpovídali. S valnou většinou lidí už jsem se totiž ten den nějak někde potkala, tak už jsme byli vlastně známí ;-). Po cestě z workshopu jsem se dala do řeči s člověkem, kterého jsem potkala na podobném festivalu na jaře. Měl tam stánek s výživovým poradenstvím a podpůrnými produkty. Pozdravili jsme se, potykali si, on mi pochválil akrobacii, já si od něj koupila filtrační konvici a on mi ji donesl až k autu. Milé :-).
Co jsem se naučila:
Je super navazovat nové kontakty a ještě lepší udržovat a podporovat ty už vzniklé.
Naplněna zážitky jsem měla pocit, že lítám fakt vysoko. Řízení zpátky do Prahy tomu odpovídalo. Musela jsem se hodně držet, abych rychlost udržela v rozumných mezích. Už to chtělo nějaké pěkné přistání. Všechno si o to říkalo.
Naštěstí jsem měla už v sobotu nápad, že bychom se pak mohli jet vykoupat do lomu Kosov poblíž Berouna. Bylo chladněji - to je pravda, ale sluníčko ještě nezapadlo a na déšť to nevypadalo. A tak jsme vyrazili. Byli jsme čtyři. Plavky jsme měli dvoje, po krátkém promýšlení se rozhodlo, že nebudou potřeba ani jedny. Voda byla dokonalá, měkká, jemně hladící a měla příjemnou teplotu. Bylo to opojné a osvěžující.
Co jsem se naučila:
- Netahat s sebou plavky na místo, kde je žitelná svoboda.
- Udělat si očistný rituál po každé větší akci - ideálně spojený s elementem vody nebo ohně.
Pokud vás toto mé sdílení k něčemu inspiruje, budu moc ráda, když mi o tom dáte vědět. Ráda vás v tom podpořím.