Po rozchodu...
Jak se po rochodu s partnerem nezbláznit a vytěžit z této situace maximum pro svůj osobnostní rozvoj.
Po rozchodu jsme plní nejrůznějších pocitů. Válčí v nás srdce s rozumem. Emoce hází jednu asociaci za druhou a ego se vehementným očerňováním bývalého partnera snaží udržet alespoň domnělou psychickou stabilitu. Není moc o co a hlavně o koho se opřít. Je to náročné.
Úskalí a pasti, do kterých se chytáme
Náročnost je většinou hodně způsobená tím, že nejsme zvyklí se opírat sami o sebe, že nebýváme propojeni se svým zdrojem, sami se sebou. Máme tendenci od svých emocí utíkat, utíkat od všech těch nepříjemných okoloností. Utíkat od konfrontace s tím, že jsem teď sám/sama, se všemi (více či méně smyšlenými) důvody rozchodu.
Největší úskalí je v tom, že utíkáme s poměrně jasnou představu o tom, od čeho utíkáme, ale už je nám většinou celkem jednom kam. A tak se podle sociálního zázemí, zkušeností a preferencí uchylujeme buď k alkoholu, promiskuitě nebo alespoň k enormní snaze získat rychle někoho jiného, kdo by nás miloval. To všechno jen proto, abychom nebyli sami se sebou a svými bolestmi.
A proč vlastně? Opravdu nás to tolik děsí? Opravdu je to tak nesnesitelné? No, vlastně je. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že rochod s někým koho miluji, bolí opravdu běsně - psychicky i fyzicky. Je to jakoby mi někdo rotrhával tělo na kusy.
Co s tím?
Prostě v tom zůstat. Uvnitř té bolesti, neutíkat od ní. Prožít ji, uvědomovat si ji každou buňkou svého těla a užít si ji! Bolest mě spojí sama se sebou. Řekne mi, co je pro mě v životě důležité, čeho se mi nedostává a řekne mi hodně o mých strategiích řešení problémů. Moje tělo na ni bude reagovat různě, ale nakonec přijde klid. Bez útěků, alkoholu, sexu, obrážení seznamek a barů...prostě přijde klid a ztišení.
Když dáme pozornost bolesti, tak po nějakém čase sama odezní a zbyde po ní ticho. Bolest nás jen má něco naučit, jejím smyslem není nás trápit. Naším úkolem je pochopit a přijmout to. pak se můžeme posunout dál.
Vzpomínky
Jednou z nejzáludnějších pastí, do kterých se pak s oblibou chytáme jsou naše vlastní vzpomínky, zkreslené představy o minulosti - o něčem, co už není. Zasekává nás to někde mimo přítomnost, mimo sebe, mimo živou realitu. Vybafnou na nás třeba při poslechu nějaké oblíbené písničky, při procházením některých míst, při prvním máji nebo svátku expartnera. Z nějakého důvodu se dožadují naší pozornosti. A my z nějakého důvodu podléháme. Je ale jen na nás, na jak dlouho. Můžeme se rozhodnout vzpomínku zavnímat, poděkovat za ní a opustit ji. Můžeme poslat lásku za tou vzpomínkou a můžeme jít dál. Nezasekávat se na místě, dýchat a být v přítomnosti, prožívat, co se děje TEĎ.
Přítomný okamžik nám dává sílu být věrni svému záměru a svojí cestě.
Přeju ať posílí i vaše záměry.
