Kamarádka na dosah ruky

Může být příbuzný kamarád?

K téhle otázce mě navedl jeden kratičký příběh z MHD. Jela jsem tramvají na sraz se svojí mladší sestrou. Chtěli jsme spolu řešit náš společný sesterský projekt, který bude plný kreativity, nápadů, příběhů a zdravého životního stylu...

Byla jsem trochu ponořená do myšlenek, ale ne zas tak moc, abych nevnímala, co se v tramvaji děje. Tramvaje jsou obecně hodně zajímavé místo, kde se člověk může o životě hodně naučit, tak tam bývám hodně bdělá a většinou mám o zábavu postaráno...

Tentokrát jsem už po nastoupení zaregistrovala dva malé eskymáky tísnící se na dvojsedačce se svou babičkou. Hemžili se překrásně a předháněli se v chytrých komentářích toho, co je vidět za okny jedoucí tramvaje. Po několika zastávkách se uvolnilo místo před nimi, kam jsem si sedla. Za chvilku začala holčička (asi pětiletá) popisovat babičce svoje neřešitelné dilema: "No, víš babi, Robík mě má rád..., ale jeho brácha - Filip, ten mě má taky rád. A já teď nevim..., když pojedem na ty hory, víš, tak když budu s Robíkem, tak bude smutnej Filípek a když zase budu s nim, tak asi bude smutnej Robík." Babička byla překvapená, že už jsou nápadníci dva a vnučka pořád omílala, jak a proč jí má který rád a jak bude zaručeně šíleně smutný, když bude s tím druhým.

"Nakonec to jsou ale přece oba tvoji kamarádi, ne?", zakončila vnuččino mudrování babička. A na to se ozvala moje nejoblíbenější postava z tohohle příběhu - malý Adámek (asi tříletý). Z mini-eskymáka nalepeného na skle se po babičině slovech vyloudil skřítkovský hlásek: "A já, já sem...taky..tvůj kamarád." A na to holčička rezolutně odvětila: "Ne! Ty nejsi kamarád, ty jsi brácha!" "Ale já...já sem...tvůj kamarád.", odpovídal roztomile bráška, ale holčička se nedala obměkčit - vlastně zněla, že jí to dost popouzí, a tak skoro křičela: "Ne! ty jsi brácha! Ty nejsi žádnej kamarád! Brácha neni kamarád!" Babička se to snažila ještě trochu uhlazovat, jakože i brácha přece může být kamarád, ale myslím, že to nezabralo... Po téhle scénce vystoupili z tramvaje a pokračovali ve svých příbězích pěšky.

Já jsem jela ještě kousek dál a usmívala jsem se. Říkala jsem si, jak dlouho bude asi holčičce trvat než si uvědomí, že i ten její malej brácha může být jednou její kamarád - možná ten nejlepší, kterého bude mít. Mě to se ségrou trvalo docela dlouho, ale nakonec to dobře dopadlo. Jsme kamarádky. S oběma mýma úžasnýma sestrama jsme kamarádky. A já sem za to fakt ráda.

Teď spolu budeme tvořit a já se na to moc těším. A vy se taky těšte - bude to stát za to :-).

Mirka