Síla křehkosti

Taky jsi samostatná, dokážeš se o všechno postarat, dokážeš fungovat, i když zažíváš nepříjemné věci, a ještě při tom většinou vypadáš skvěle?

Síla versus láska, rozum versus srdce

Takhle nějak jsem to dlouho měla i já. Tak dlouho, že tomu uvěřilo moje okolí, moje rodina, všichni. Je to super stav - je v tom hodně síly, hodně realizace, energie...člověk má pocit, že je fakt efektivní, že si ví rady a tak dále. Ale něco tam chybí. Zpočátku to není tolik cítit, ale postupem času se ten pocit podivné neharmonie umocňuje. Prostě tam něco chybí - a ty víš, že je to něco fakt důležitého.

Po několika hodně intenzivních a hlubokých zkušenostech mi to konečně začíná docházet. To něco, co mi dlouho chybělo je napojení na srdce. A kdybych se nebála, že by to vyznělo pateticky, tak napíšu, že je to taky pravda, ale ta je v srdci vlastně obsažená, tak můžu v klidu zůstanu u něj :-).

Moje srdce někdy něco trápí (někdy jsem to já, někdy někdo jiný, ale ve výsledku je to jedno) a já cítím, že mám tendenci ho uzavírat - cítím, že ho (že mě) něco bolí a tak mám chuť a potřebu se ochránit, obrnit, zavřít okna i dveře a postavit zeď, aby na moje srdce už nikdo nemohl...

Jakmile je něco bolestivé, tak hledám způsob, jak to změnit, jak se cítit dobře - hned! Jak to udělat, abych mohla "fungovat" - ať už to znamená cokoli...jak být v pohodě. Nic jiného v tu chvíli není důležitější - paradoxně ani moje srdce kvůli kterému si myslím, že to celé dělám. Unikám od toho, co se děje teď a tady, neučím se z toho, odmítám to, bráním se, bojuju a chci se za každou cenu dostat pryč - daleko od bolesti, trápení a tím i daleko od sebe, od pravdy, od upřímnosti.

A mě postupně došlo, že je to moje volba, že to není jediná cesta, není to nevyhnutelné. Prostě si můžu vybrat, jestli budu v síle, nechám se vnitřním mužem vyvést z bludiště emocí do venkovního světa, kde budu oslnivě produktivní a překryju bolest triumfálním úspěchem. A nebo jestli budu v srdci, jestli vydržím mít srdce otevřené a třeba i krvácející, ale pořád otevřené a plné lásky i bolesti a dalších pocitů, které mi srdce nabízí. Tuhle cestu teď objevuji a vnímám, jak mě to proměňuje. Jsem mnohem křehčí - mnohem víc než bych si dokázala představit, než bych chtěla, než bych si dřív vůbec mohla dovolit. Je to náročné, protože jsem v tom hodně zranitelná, a na to nejsem zvyklá - ani moje okolí na to neni zvyklé, ale to nevadí. To byl vlastně první krok - to uvědomění, že okolí je jen okolí, že důležitá jsem já a můj postoj, a všechno ostatní se nějak poskládá samo, že se o to nemusím starat.

Cesta k srdci

Takže je to vlastně hodně i o důvěře. Po několika letech vedení i absolvování různorodých pohybových seminářů si díky té fyzické zkušenosti uvědomuji, jak to s tou důvěrou máme praštěně nastavené. Zjistila jsem, že důvěra je podvědomě nějak zvláštně spojená se slabostí a strachem ze zranění. Překvapovalo mě, kolik bariér si umíme vystavit, jak si to všechno dokážeme parádně zracionalizovat a tím se ještě víc uzavírat sami do sebe. Je to hodně komplexní a skoro neproniknutelný systém vnitřní obrany proti zranění (a potažmo i pravdě a moudrosti našeho srdce). Mě k prolomení pomohla kontaktní improvizace, LMA a BF (techniky vědomé práce s tělem), psychomotorika, párová akrobacie a brutální onemocnění - prostě silná zkušenost přes tělo. Určitě to nebude jediná cesta, ale je to cesta, která zafungovala u mě a hodně mi pomohla otevřít se do důvěry - do důvěry sobě, ostatním lidem, vesmíru, tvořivé energii a Bohu, které vnímám jako jedno.

S tím souvisí i schopnost a ochota delegovat úkoly - s důvěrou distribuovat povinnosti a úkoly na další a třeba i méně zkušené a možná i méně schopné lidi. Pyšnost, která mě udržovala v pocitu, že nikdo nemůže určitou činnost zvládnout lépe než já, mě dovedla téměř až k totální kolapsu organismu. I za tohle učení jsem moc vděčná. Je to učení pokory a přijetí věcí, tak jak jsou i s vědomím toho, že by mohly být lepší a dotaženější - prostě více podle mých představ, ale že jsou prostě takové, jaké jsou. A já místo toho iluzorního pocitu dokonalosti (spojeného s enormním úsílím) zažívám důvěru, autenticitu a uvolnění. A navíc mám víc času na sebe, když se neustále nehoním za dotahováním a řešením čehosi.

Na cestě k srdci mi hodně pomáhají i meditace a vizualizace. Najednou si uvědomuji, že jsem přes srdce schopná vnímat mnohem širší spektrum informací. Intenzivněji jsem s meditacemi začala v září 2015 - téměř každý večer se teď věnuji svému tělu, srdci a duši skrze práci s pozorností, vizualizací a meditacemi. Postupně cítím, že jsem schopná se na sebe naladit rychleji a intenzivněji a že mi samy přichází nové a efektivnější způsoby, jak být v kontaktu sama se sebou, jak nacházet odpovědi, na otázky, které mě během dne napadají. Nedávno jsem na tréninku divadelního projektu, který mám na starosti, vedla meditaci na čtvrtou - srdeční - čakru. Byl to pro mě hodně intenzivní a neobyčejný zážitek. Nechala jsem se vést něčím, co procházelo skrze mě a čemu jsem důvěřovala. Klidným hlasem jsem nás všechny nasměrovala k rozvibrování energie srdce a pak jsem měla velkou chuť srdci zazpívat. Zazpívat jenom pro něj, aby se nechoulilo v koutku, aby se mohlo rozvinout a rozzářit..a tak jsme společně zpívali. 14 žen v kruhu zpívalo. A děly se velké věci. Cítila jsem, jak se láska z mého srdce rozlévá do celého těla - zvláštní mravenčení a vibrace jsem cítila až do konečků prstů. Absolutní přítomnost a vědomí. V tu chvíli jsem věděla, že je to pravda, že to je to ono - kvůli tomu vlastně žiju, že tohle je láska a že nemusím mít nutně nějaký objekt, ke kterému ji budu všechnu posílat, že si taky můžu dát nějakou sobě a zažít a užít si ten pocit, že jsem bezpodmínečně milovaná. Trvalo to jen pár minut, ale vím, že se z téhle zkušenosti můžu učit ještě hodně dlouho, když jí nepřebiju něčím jiným, když nebudu chtít být silná a prudce produktivní a kdoví, co ještě.

Podpora na cestě

Když jsem se rozhodovala, jestli budu s bolestí bojovat (půjdu cestou síly) nebo si ji prožiju (půjdu cestou srdce), tak jsem si uvědomila, že fakt chci změnu - že moje tělo ji potřebuje - a tak už prostě nemůžu být tvrdá, že chci zkusit být jemná a křehká a zůstat otevřená v srdci. Bála jsem se, že to sama nezvládnu, že potřebuju nějakou podporu z venku. Ale ukazuje se, že to není pravda. Nebo spíš, že vlastně, když to pustím, když se nefixuju na okolí, když si dám podporu sama sobě, tak najednou přijde i láskyplná podpora od toho okolí. A je příjemné to žít.

Nová realita

Když opustím společenské hry na slušnost, na sebevědomí, na úspěch a další oblíbené hry s maskami, tak se přede mnou otevírá nový svět. Možná je to stejný svět jako ten maskovaný, ale najednou v něm vidím jiné možnosti, potkávám se s jinými lidmi, nebo i se stejnými, ale na jiné, hlubší úrovni. Vnímám, že rozdíl je ve mě, že moje otevřenost proměňuje tu realitu. Je v tom vlastně obrovská síla - možná ještě větší síla než v té tvrdší, rozumové cestě. Umožňuje mi to tvořit a milovat a vnímat..a být při tom tady a teď. A současně je tam neustále přítomná ta zranitelnost a křehkost, to riziko, že to bude bolet a že budu plakat, hodně plakat, ale je tam i důvěra v to, že to nebude trvat věčně, že když to skutečně prožiju, pocítím tu bolest, pochopím, o čem pro mě je, přijmu ji s láskou a poděkuji jí, tak to bude za mnou a pak přijdou další okamžiky a další a další, a ty už budou zase o něčem jiném, protože já jsem tvůrce - já si tvořím svůj svět a svojí realitu.

***

Pokud můj příběh někoho z vás inspiruje, tak naplní svůj účel. A pokud byste někdo chtěl sdílet svoje zkušenosti, tak jsem tomu otevřená - klidně mi napište zprávu nebo vzkaz.

S láskou a vděčností

Mirka